Valašská roubenka

Nacházíme se ve Štamberku u tradiční valašské roubenky, která je památkově chráněna. Je to roubenka, kde je v rozích použitá rybina neboli rybinový spoj – typický spoj pro tuto oblast a Čechy vůbec.

U stěn dřevostaveb z masivního dřeva, masivních trámů, jsou většinou 3 možnosti: kulatina, hranol nebo tzv. prizma. Poslední jmenovaný je i tento případ – kulatina je seříznutá ze 2 stran a podobně jako v tomto případě, zůstane pohledová strana kulatá. Vzniká tak přiznaný podélný spoj, který má na šířku zhruba 2 až 3 cm. Výplň spoje se řeší různě, v tomto případě bylo použito zvenku pohledově konopné lano, na zbytek spáry je pak použita izolace z ovčí vlny.

Výhoda prizmy je v tom, že pohledově z venku nevzniká žádná výsušná prasklina. Hlavní výsušné praskliny jsou v řezech a tudíž schovány ve spoji. Samozřejmě je pak trochu více namáhána spára a záleží pak hodně na povětrnostních podmínkách konkrétní lokality.

U tohoto systému stavby bývá někdy problém vzduchotěsnost. Rybinový spoj má rovné plochy, které sedí na sobě, dřevo přitom pracuje a ve spoji tak vznikají časem různé netěsnosti. Dá se to vyřešit buď paměťovou páskou nebo dlouhodobějším dolaďováním pohybů ve dřevě a vznikajících prasklin. U stavby srubu nám takové problémy se vzduchotěsností nevznikají, protože technologie spojů sama řeší vzduchotěsnost a tepelně izolační vlastnosti.

U hranolů a prizmy ve stěnách roubených staveb jsou celkově větší problémy se vzduchotěsností. Dá se to konstrukčně vyřešit přistavením předstěny v interiéru (hliněné či obyčejné cihly, imitace trámů). V tomto směru je srub a práce s kulatinou výhodnější, protože díky technologie dokážeme problémy více eliminovat.

Samozřejmě se nám nabízí otázka historie a charakteru staveb v dané lokalitě. Tato dřevěnice je replika stavby z 19. století. Původní dřevěnka zanikla jen kvůli tomu, že se zde nebydlelo, do stavby začalo zatékat a díky dlouhodobé vlhkosti byla stavba napadena dřevomorkou a dalšími houbami. Trámy sice byly napadeny tesaříkem a jinými brouky, ale hlavní vliv měla ta vlhkost a houby. Když jsme začali s rekonstrukcí, do řady původních trámů šla zabořit ruka. Bylo to tedy ve stádiu, kdy i památkáři uznali, že to zachránit nejde. Pokud by se tu ovšem bydlelo kontinuálně nebo se o to někdo staral a dřevěnici zabezpečil před zatékáním, tak určitě je zde dodnes v obyvatelném stavu.

Je také zajímavé, že když jsme v roce 1999 začínali s rekonstrukcí, nebyly dřevěnice znovu tolik v povědomí. Často jsme se setkávali s tím, že lidé, kteří šli kolem a nevěřili, že se to dá celoročně obývat. Doba už je dnes po 14 letech zase někde jinde.

Toto je tedy naše první realizace započatá v roce 1999 a takhle vypadá dneska.