Zateplení domu slaměnými balíky

18. 7. 2018 Izolace štítky: , ,

Jak zateplit dům balíky slámy? O své cenné zkušenosti se s námi podělil projektant slaměných domů Dan Grmela.

Balíkování stěn u slaměných domů je zásadní část u tohoto typu stavby. Jak to probíhá v praxi, jaký je ideální způsob, na to se zeptám projektanta slaměných domů Dana Grmely. Dane, jak se vyvinul způsob zabudování balíků do tesařské konstrukce?

Já bych to možná přece jenom uvedl tím, že existují takové tři základní konstrukční systémy: nosná sláma, hybridní systém nebo skelet samonosný, který nese tíhu stropu, střechy a zároveň stavbu zavětrovává. To, co se používáme nejčastěji, se vlastně vyvinulo z hybridního systému. Systém stlačených buněk pod tlakem od Toma Ravenna. Máte konstrukci stěn, vlastně svislých prken nebo fošen, na ta prkna svislá stěnové stojky, jsou na střed balíku. Balík se mezi ty prkna vtlačí, trošku větší balík do trošku menšího otvoru. Díky tomu je tam ten balík napresovaný, poté se stlačí ještě shora, obvykle váhou lidského těla a zajistí se dvěmi vodorovnými latěmi. Tímto systémem se dají velmi dobře i třeba svépomoci bez nějakých velkých předchozích zkušeností stavět spíše menší domy typu 6×6 m a se zatížením do 1, 2 tuny na metr délky stěny, pokud ta stěna není vyšší než 2,5 m. Což obvykle na takový střední rodinný dům nestačí. Ten je obvykle větší a má stropy zatíženější. Nechceme spoléhat na tuhost samotných balíků, která je vždy nejistá, těžko se měří, těžko s tím s dobrou zárukou statické funkčnosti počítat. Takže potřebujeme mít zavětrovaný skelet nějakým jiným způsobem. Nehodí se nám příliš ztužidla taková, která se používají běžně v klasické tesařině. Ty jsou v ose stěnových stojek a těch překladů pozednic, protože by nám zavázela při balíkování. Museli bychom ty balíky kolem ztužidel vyřezávat. Proto používáme v zásadě dva systémy. Pokud na fasádu neprší, je hydrofobizovaná omítka na fasádě, která všechno, co je pod ní, dobře chrání před vlhkostí, udržuje v suchu, velké přesahy. Pokud je dřevovláknitá fasáda, která zase chrání všechno, co je pod ní, tak dáváme stěnové stojky k vnějšímu líci a zavětrování je nejčastěji šikmými prkny po obvodě. Potom instalujeme balíky zevnitř, přičemž ta šikmá prkna slouží jako doraz. Tak se nám velmi dobře balíkuje zevnitř a je to snažší, protože ten terén bývá zvenku křivý. Pokud má být vápenná omítka přímo na slámu nebo nejsou na pozemku větrolamy, případně nejsou takové přesahy střechy a potřebujeme tu dřevěnou konstrukci chránit, dáváme ji spíš k vnitřnímu líci, ne úplně dovnitř. To zavětrování šikmými prkny se nám pak až tak úplně nehodí z hlediska přímého zaomítání rozvodů elektřiny, kanalizace, vody i z hlediska balíkování, abych nemusel balíkovat z venku, což se dělá hůře. Volíme systém, kdy stěnové stojky jsou 5 cm od vnitřního líce balíku vystrčené malinko ven. Potom zařízneme do hotové slaměné stěny šikmé ztužidlo z fošny na kant. Nezeřezáváme do každého balíku zvlášť, vyzdíme si vždycky třeba polovinu jedné stěny z balíku. Šikmá ztužidla, která jsou zpravidla dvě na každou stěnu tam dá tesař předem už když staví tu konstrukci, ale dá je tam na vruty, aby šly snadno sundat. My potom vždycky jedno ztužidlo sundáme, zabalíkujeme ten daný úsek, vložíme ztužidlo z fošny zpátky, obkreslíme sprejem, odřízneme pilou, abychom měli rovnou hranu řezu, aby nám to pasovalo, ztužidlo sundáme, vyfrézujeme protiběžnou pilou drážku v balíku, ztužidlo přiložíme a přivrutujeme zpátky. Díky tomu jsou ztužidla zapuštěná ve slámě, nevyčnívají. Pokud je systém vnitřních ztužidel tak balíky dáváme většinou naležato, protože když ty stojky nejsou úplně na kraji a jsou blíže k prostředku, tak mi to lépe utěsní stěnové stojky a je tam méně ucpávání kolem stojek. Je možné je dát naležato, záleží na geometrii domu, na konkrétních balících, jak má být tlustá stěna. Do systému s šikmými prkny balíky na kant.
Je to vždy hledání optimálního řešení mezi komplikovanou tesařskou konstrukcí a komplikovaným balíkováním.

Co s nestejnou velikostí balíků přímo na stavbě? Dokážou balíky obejmout natěsno stojku? Existují nějaké obecné pravidla?

Balíky mají vždycky dva rozměry skoro stejné, tak jak je to dané rozměry komory v lisu. Délka vždycky kolísá podle toho, jak je rovnoměrný řádek, jak jede traktorista a podobně. Vždycky nám ta délka balíku lítá v toleranci do 10 cm. Takže už když balíky na stavbu přivezou, tak si je rozdělíme na tři hromádky, nejkratší, prostřední a nejdelší. Při navrhování tesařské konstrukce nedržíme modul všechny stojky přesně po 80 cm, protože jednak nemám balíky všechny dlouhé 80 cm a za druhé je můžu zkrátit i prodloužit poměrně snadno a rychle prostým přestřižením provázku a odebráním kusu jaký potřebuji. V samotné konstrukci přebírají funkci provázku stojky samotné. Spíše dělíme od rohu po okno, od okna po okno, od okna po dveře na stejně dlouhé díly, blízké 75 cm světlé rozteči. Takže v jednom rohu mám pole, která jsou dlouhá 70 centimetrů, v dalším 75 cm a tak dále. Už pak vím, že do tohoto rohu nosím spíše kratší balíky. Díky tomu, že vtlačím trošku větší balík do trochu užšího pole, tak mi to stěnové stojky obejme. Často také využíváme přirozené křivosti balíků tak, jak z toho lisu vypadnou. Často mají na jedné straně slámy více, využíváme to tak, že tou menší stranou to dáme mezi stojky a tou delší to necháme přečnívat. Pokud se podaří konstrukce navrhnout tak, aby ty stěnové stojky byly dostatečně štíhlé, tak docpávání kolem stojek je minimum.

Jak důležité a obtížné je tuhost a cpaní balíku na sebe?

Každou to vrstvu chce dát tak, aby nebyla příliš volná, ale ani jí narvat maximální silou. Pokud narvu velký balík do malého otvoru vyboulí se mi dopředu nebo nahoru. To mi pak brání v tom, aby na to doléhaly další vrstvy. Při pokládání další vrstvy stlačujeme balíky dolů. Na balík dáváme jen jednu laťku doprostřed balíků, ale není nutné dávat vždy do každé vrstvy. Pokud to to dodržím, je riziko sesedání prakticky nulové. Dal by se popsat celý ten technologický postup, ale je lepší si to vyzkoušet na nějaké reálné stavbě.

Jaký je ideální počet lidí pro stavbu stěny z balíků slámy?

Jednomu se to dělá hůře než dvěma a dvěma hůř než třem. Spodní vrstvy může udělat jeden člověk docela dobře. Čím blíže pozednici tím lepší je mít společníka. V poslední vrstvě je dobré být tři, protože je nutné přidržet si plech z obou stran. Tři lidé jsou praktické minimum. Kolem deseti lidí je to ideál.

Jaký je poměr mezi pracnosti toho hlavního balíkování a dodělávek?

S 10 šikovnými lidmi se dá jedno patro domu zabalíkovat za jeden den bez detailů a za jeden půl den se dají doladit detaily.

Líbí se vám to? Doporučte tuto stránku přátelům…

* Označené položky jsou povinné.