O boomu hliněných omítek v ČR – rozhovor s Michalem Navrátilem

18. 2. 2021 Materiály štítky: ,

„Postupem času se pohled na hlínu v interiéru měnil. Do popředí se začal dostávat pocit z interiéru a začalo se zjišťovat, že ta hlína není o vlhkosti, ale o pocitu z hlíny. Když za mnou přijdou lidé a ptají se na hlínu, tak jim vždy říkám, vezměte si hroudu vápna a čichněte si k ní. Ucítíte čistotu, sterilitu, až prázdnotu vzduchu. Když si vezmete hlínu, tak tam bude plnost, něco tam je, nedokážete to přesně popsat, ale něco tam je. A to je to, co si přenesete do svého interiéru.“ Říká v rozhovoru vývojář hliněných omítek Michal Navrátil.

Hlína jako stavební materiál začíná být více a více v povědomí. Budeme o ní mluvit s Michalem Navrátilem, který se hlínou zabývá posledních 16 let a je vývojářem hliněných omítek. Michale, proč myslíš, že se hlína začala více využívat? Jak to vnímáš jako člověk, který je v každodenním kontaktu s lidmi, kteří staví s hlínou nebo s jinými materiály? 

V začátcích nejvíc pomohlo Sdružení hliněného stavitelství. Z mého pohledu oni i doteď pomáhají s rozvojem, v osvětě, na konferencích, aby se to více rozjelo. Potom se to začalo dále nabalovat, časopisy a tak dále, až se to dostalo do dnešní podoby, tedy ne že by každý věděl, o čem to je, ale už se to nebere jako totální úlet.  

Kdo je za tím sdružením?

Založila to paní docentka Žabičková, z brněnské Fakulty architektury VUT a sdružuje řemeslníky a lidi, kteří se zajímají o hlínu. 

Proč si myslíš, že lidé chtějí hliněnou omítku, která může v dnešní době působit zastarale nebo staromódně – jaké jsou ty důvody, že o tom lidé vůbec uvažují?

Ty důvody se vytvořily. Přišlo to sem z Německa a začalo se mluvit o tom, že hlína reguluje vlhkost a proto by se měla dávat do interiéru, protože ty jsou vysušené, a vytváří tam určité zdravé mikroklima. Tento začátek byl důležitý, protože jsou to měřitelné hodnoty a dalo se to zdůvodnit racionálnímu člověku. Postupně se ukázalo, že to s tou vlhkostí není až tak ono, protože se ukázaly rozdíly mezi laboratorním stavem a reálným prostorem. V reálném stavu se ta vlhkost v interiéru nehýbe. Omítka sama o sobě nevytváří vlhkost, ona ji pouze reguluje.

Takže když v interiéru během určitého času, třeba několika hodin, vlhkost vystoupí a pak zase klesne, tak ta hliněná omítka to pomůže vyrovnat, vlhkost nasaje nebo vypustí. V klasickém interiéru se ta vlhkost ale tolik nemění. Ta změna se děje v průběhu roku. V zimě bývá v interiérech největší sucho a v létě největší vlhkost, hlína ale nedokáže z takto dlouhodobého hlediska tu vlhkost regulovat. Když bude hodně tlustá vrstva omítky, tak se můžeme bavit o 14 dnech, možná o měsíci. Takže pokud byla představa, že hlína si v létě nasaje vlhkost a v zimě ji vydá do interiéru, tak to takto až tak nefunguje.

Nicméně postupem času se ten pohled měnil, začal se do popředí dostávat pocit z interiéru a začalo se zjišťovat, že ta hlína není o vlhkosti, ale o pocitu z té hlíny. Když za mnou přijdou lidé a ptají se na hlínu, tak jim vždy říkám, vezměte si hroudu vápna a čichněte si k ní. Ucítíte takovou čistotu, sterilitu, až prázdnotu toho vzduchu. Když si vezmete hlínu, tak tam bude taková plnost, něco tam je, nedokážete to přesně popsat, ale něco tam je. A to je to, co si přenesete do svého interiéru. Když tam člověk bydlí, tak už to necítí, ale pocitově to vnímá. Má to ale svoje zákonitosti. Musí tam být určitá síla omítky, musí mít kontakt se vzduchem, a tak se vytváří ten pocit v interiéru, kdy tam vejdete a je vám tam dobře, ani nevíte proč.

Takže některé aspekty ani nezměříme. Je nám tam dobře, ale nikdo nám nevysvětlí, proč. 

Ono se to ani nedá nějak změřit, je toho tisíce parametrů. Záporné ionty, složení plísní, mikroorganismy atd. Vzduch se skládá z mnoha věcí a ta hlína nám je pomůže vytvořit v optimálním stavu. Může se stát, že určité typy jílovité hlíny jsou schopné pohlcovat nějaké škodliviny, teď se zkoumá, jestli je pak i vydává, nebo uskladňuje, tedy je spousta věcí, které nevíme, ale to ani není potřeba. Myslím, že kdo chce hlínu, tak by se více měl soustředit na ten pocit, vejít do interiéru, nadechnout se a uvědomit si: sedí mi to? Pak si zajít to bytu, kde je sádrokarton, do domu, kde jsou vápenné omítky, a porovnat si, kde je mu dobře. Každý jsme jiný, každému vyhovuje něco jiného.

Je možné, že to je také tím, že čím více staveb je takto postavených, tím více lidí s nimi může získat zkušenost. Když jsme něco takového stavěli před 10 lety, nebylo kam si zajít se podívat.

Ano, tak jsme začínali i my. Moje první setkání s hlínou bylo v Německu a Rakousku, když jsem dělal cestu po ekologických stavbách. Vešel jsem do hliněného domu a bylo to pro mě jako z jiného světa. Nevěděl jsem, odkud ten pocit pochází a postupem času jsem zjistil, že je to materiálem a lidmi, že jsou v harmonii. Většinou ten materiál vybírají ženy, ty lépe cítí, že jsou s ním v harmonii, muži to potom od nich přejmou.

Doporučujeme tedy najít si nějakou stavbu a zajít si to tam vyzkoušet přímo v interiéru, protože vám nedokážeme zpostředkovat žádné grafy nebo statistiky. Zkuste kontaktovat někoho ve vašem okolí, o kom víte, že má hliněné omítky, a udělejte si vlastní názor.

Líbí se vám to? Doporučte tuto stránku přátelům…

* Označené položky jsou povinné.